Pokud dnes slyšíme pojem „Bojová umění“, vzpomeneme si spíše na asijské varianty jako třeba karate, taekwondo, nebo v souvislosti se soubojem s meči na umění Kendo. Jen málokdo ví, že i Evropa má bohaté tradice různých bojových umění. Již v knize Grundwerk ? – základní dílo, která vznikla v roce 1230, je zmíněno mnoho šermířských úderů bojovníka. I jiné prameny, jako například píseň Niebelungů, dokládají, že existovali mistři šermu, kteří systematicky vyučovali tomuto umění. Nejstarší učebnice evropského bojového umění se datuje na konec třináctého století nebo začátek 14. století a zabývá se zacházením s mečem a pěstním štítem / záštitným obloukem. Za zmínku stojí ukázka tréninku mnichů, takže boj mnichů nebyla privilegovaná podívaná, jako tomu bylo v Číně. Z následujícího období až do 16. století je zachováno přes 50 německy psaných rukopisů, které lze označit za učebnice šermu. Se zavedením knihtisku v následující době se jejich počet ještě značně zvýšil. Pojem šerm zahrnoval v té době celý repertoár ozbrojeného i neozbrojeného boje. Ještě dnes lze v anglickém slově pro boj fighting nalézt pojmovou spřízněnost s německým slovem fechten. Nebylo vyučováno pouze zacházení s mečem, ale i s oštěpy, helebarten?, dýkami, ale přirozeně i zápasy.
Fechtergilden – šermířské cechy
Z roku 1474 pochází pokladní kniha, která jako první dokládá existenci organizace založené mistry šermu. Obecní bratrství našich milých paní pany Marie a svatého nenásilného nebeského knížete St. Marka, zvaných většinou zkráceně Marxbrüder, se organizovala po vzoru řemeslných cechů, ze kterých pocházela většina jejich členů. Měli dokonce vlastní erb. V roce 1487 udělil tomuto cechu císař Friedrich III. první výsadní listinu, která výlučně jemu dovolovala vyučovat šerm v říši za úplatu. Bratrsví má sídlo ve Frankfurtu, kde se každý rok konají mistrovské zkoušky během podzimního trhu. Tito Marxbrüder měli po více století jedinečné monopolní postavení, jaké by dodnes měly rády mnohé organizace zabývající se uměním šermu. V roce 1570 zavedla svůj erb významná konkurenční organizace – Gesellschaft von der Feder zu Greifenfels. V roce 1607 dostali od Rudolfa II. dokonce svou vlastní výsadní listinu. Ve starých dokumentech jsou nazývání jako Federfechter.
Johannes Liechtenauer
Nejdůležitější zbraní v dodaných německých knihách je Langschwert – dlouhý meč, často nazývaný „jedenapůlručák“. Z roku 1389 pochází první písemná zmínka mistra šermu, který formoval způsob boje s touto zbraní, jako nikdo jiný po dlouhé roky. Jednalo se přitom o Johannese Liechtenauera. Formuloval pragmatické bojové umění s dlouhým mečem jak v brnění, tak bez výzbroje, pěšky i na koni a sepsal ji
ve verších. To byla v době, kdy jen málo lidí umělo psát a číst, běžná forma předávání znalostí a vědomostí.
Od samotného Liechtenauera se nám bohužel nedochovala žádná kniha, ale mnoho následovníků – mistrů bojového umění – sepsalo jeho verše spolu s vysvětlujícími větami, tzv. glosami. I díky před nedávnem vydanému novému nákladu jedné z jeho knih se stal známým mistr bojových umění Talhoffer, který založil své učení na základech bojového umění vytvořeného Liechtenauerem. Je tedy pro nás dnes na základě mnoha pramenů možné do jisté míry spolehlivě zrekonstruovat Liechtenauerovo bojové umění s dlouhým mečem. Přitom ovšem musíme mít na paměti, že každá rekonstrukce může být realistická jen do určité míry, neboť dnes se již například nikdo nemusí bát, že bude se svou zbraní vystaven na život a na smrt.